Prarodiče

sobota 8. květen 2010 12:19

Po přečtení článku od mého kamaráda a spolužáka Káji Frnky, jsem si také vzpomněl...

Čim jsem starší, tím víc si uvědomují o co jsme přišli, když jsme opustili Vietnam, náš domov. Přišli jsme o hodiny strávené se zbytkem rodiny.

Všechny důležité rodinné akce jsme za těch 13 let propásli. Vánoce, Nový rok, narozeniny, nebo jen návštěvy u prarodičů.

Několikrát jsem se přistihl, jak sedím na lavičce a tiše závidím všem ostatním dětem, jak si krásně procházejí se svým dědečkem nebo babičkou. Přiznávám se, že občas jsem i plakal, jak moc se mi po nich stýská.

Když jsem byl menší a jezdil každé prázdniny domů, v té době jsem si ještě moc neuvědomil, jak v naších životech někteří lidé hodně znamenají. Tolikrát jsem měl tu možnost jim říct, jak moc je mám rád a obejmout je. A teď když jsem starší a uvědomují si tohle všechno, tak stáři je dohnala. Z mých prarodičů žije už jen babička z matčiny strany. Až letos v létě pojedu domu, tak první co udělám je, že obejmu moji babičku a řeknu jí, jak jí mám moc rád.

Nesnáším lidi co jsou nevděční, posmívají se starým lidem a neváží si chvíle strávené s nimi. Hlavně ty mladší. Ani neví, co by někteří z nás dali za to, aby mohli aspoň jen tak se procházet s dědečkem nebo babičkou, vyprávět si příběhy, společně něco vypěstovat a mnoho jiných věcí.

SamotaDále nechápu západní kulturu, která se bere jako jedna z nejvzdělanějších, nejlepších a nejmodernějších mohla vytvořit ústavy pro staré lidi. Jak můžete své vlastní rodiče dát někam, kde sotva někoho znají, místo aby mohli strávit poslední čas se svoji rodinou pěkně doma v rodinném kruhu. Prý smích a láska prodlužuje život. Myslíte si, že když jsou denně zavřeny v nějakém domě s úplně cizími lidmi a svoji rodinu vidí jen párkrát do měsíce, že je jím do smíchu. Pro mě to jsou akorát lépe vybavené vězení s možnosti vycházky na delší dobu.

Ano vaším argumentem může být, že tam budou mít lepší péčí 24 hodin denně. Ale opět musím nesouhlasit. Staří lidé nepotřebují péči 24 hodin denně. Oni vědí, že všechno má začátek, ale i konec. Já vám povím co potřebují. Staří lidé chtějí lásku, chtějí hodiny strávené se svoji rodinou, dovádění s vnoučaty. A pokud je jím tohle všechno poskytnuto, zaručují vám, že už i lékař je zbytečný. Rázem jsou o pár let mladší, radují se ze života a jsou hlavně šťastní.

Pokud nechcete, aby se všechno stále dokola opakovalo, tak hned teď buďte vzorem pro své děti. Ukažte jím co je opravdu důležité. Ne není to ten materiální svět kolem nás, velký barák, dvě auta, a tučný konto. Důležitý je pocit bezpečí domova, pocit že se máme na koho obrátit, když nám není nejlépe.

Také jednou budeme staří a přece nechcete skončit v nějakém ústavě neboli lépe pojmenováno Dům s pečovatelskou službou.

A co dodat na závěr? Je jen na vás, jak chcete za pár let skončit. Buď v nějakým ústavu nebo doma se svoji rodinou. Myslím že volba je jednoduchá ne? Je čas na změnu, nemyslíte?

Son Tran Thai

Son Tran Thai

Son Tran Thai

O neobyčejných věcech, v mém úplně obyčejným světě. Aneb jak poznávám svět kolem sebe.

Jsem dvacetiletý kluk z Vietnamu. Žijí v Čechách již nějaký ten pátek. Česky jsem se moc dobře nenaučil a vietnamsky zapomínám. :) Můj pohled na svět je zcela optimistický, a proto moje texty berte s rezervou. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale nezapomeňte jde pouze o můj názor, ale určitě budu rád, když mi občas připomenete, že jsem stále ještě moc mladý na to abych změnil celý svět. Velký dík patří Vám všem, kteří si uděláte čas na mé občasné výlevy slov...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky